Média, Internet, TV Nova a já, je název knihy, v níž je výběr mé publicistické činnosti od roku 1990. O co jde, je možné se dozvědět zde v úvodu nebo tady v obsahu knihy. O lidech, které knížka zmiňuje, lze získat informaci ve jmenném a věcném rejstříku. Vydalo a distribuuje vydavatelství ISV v Praze, fax 02-24317402. Kniha je k dostání v prodejně Carolinum, Praha 1, Celetná 18.

zpět

Britští imigrační úředníci pod lupou publicistiky ČT
aneb Dobrý záměr, špatné provedení

Pořad ČT Fakta věnoval v pondělí 30.7. jednu ze svých tří reportáží britským imigračním úředníkům v Ruzyni. Dva reportéři ČT - Nora Nováková a Richard Samko - předložili imigračním úředníkům údajně stejné odpovědi, přičemž Nováková byla do Británie propuštěna, zatímco Samkovi pobyt v Británii odepřeli. První informaci předložila ČT divákům v reportáži Dvojí metr? v pořadu Události 25.7., zde jeho videozáznam.

Ministr kultury Dostál to v rozhovoru pro BBC komentoval slovy: "Včerejší experiment České televize, kdy oba dva zájemci o cestu do Anglie měli stejné výchozí podmínky, stejný důvod cesty, stejné peníze, přesvědčil o tom, že barva kůže hraje podstatnou roli, protože bílá dáma se dostala, černý muž pod bičem otrokáře žil dál. To je prostě dost, pro mě tedy, že imigrační úředníci nepostupují tak, jak nám bylo slíbeno..

Nato se rozvinula vděčná (protože naplňuje okurkovou sezónu) mediální debata o diskriminaci Romů britskými konzulárními/imigračními úředníky.

Po zhlédnutí pořadu Fakta však bohužel opět musím konstatovat, že tím, kdo nepostupovali profesionálně, byli žurnalisté. Ne že bych nesympatizoval s jejich nápadem. Naopak, odhalovat skrytý rasismus či diskriminaci na základě barvy kůže, sexuální orientace či náboženského vyznání je myšlenka chvályhodná a reportéři zde skutečně měli šanci nachytat britského úředníka na švestkách, kdyby....

Kdyby legenda, kterou byl vybaven Samko, byla skutečně rovnocenná s tou, kterou předkládala Nováková, a to nejen co do obsahu, ale také co do její formy. Posuďte sami ze záznamu pořadu Fakta. Takto se prezentovala Nováková ve slušné angličtině:

úřednice: Na jak dlouho tam jedete?
Nováková: Na jeden týden.
úřednice: A důvod prosím.
Nováková: Na prázdniny, navštívit svého kamaráda.
úřednice: Jaké je jméno vašeho přítele ve Velké Británii?
N.Nováková: Jeho jméno je napsáno na papíře.
úřednice: Jaké máte zaměstnání?
N.Nováková: Pracuji jako sekretářka u jedné exportní a importní firmy.
úřednice :Je to váš přítel?
N.Nováková: Ne, je to jen můj kamarád. Neviděla jsem ho dva roky, proto za ním jedu.
úřednice: Máte u sebe nějaké peníze?
N.Nováková: Ano, 200 dolarů.

A takto se prezentoval Samko v češtině:
úředník: Jak dlouho budete v Británii?
R.Samko: Já nevím, tak týden, dva, týden. Mám na týden letenku.
úředník: Co tam budete dělat?
R.Samko: Za kamarádem tam jedu.
úředník: A co tam dělá přítel?
R.Samko: On je na volné noze, on dělá všechno možný. Já jsem se s ním seznámil teď nedávno.

(zde střih, vložený komentáře redaktora, rozhovor pak pokračuje)
úředník: Jak se jmenuje?
R.Samko: Počkejte, Smith.
úředník: Kdy jste se s ním seznámil?
R.Samko: Měsíc. Před měsícem byl tady v Praze, v Praze byl. Já, čím se živím? Já jsem také na volné noze, já pomáhám jedné romské nadaci překládat do romštiny.
úředník: Máte pozvání od toho člověka?
R.Samko: Nemám, ale on o mně ví, my jsme spolu mluvili.

(a po dalším střihu opět Samko při odpovědích tápe)
úředník: On je ženatý?
R.Samko: Ne, ne.
úředník: A kde žije?
R.Samko: V Londýně.
úředník: A kde přesně?
R.Samko: Ježíš, to on mi teprve řekne.
úředník: Máte adresu?
R.Samko: Prosím?
úředník: Máte adresu?
R.Samko: Já se s ním mám spojit, on mě bude čekat na letišti.

Tato prezentace pořadu Fakta se poněkud nesrovnává s větou redaktora Garkische, který o pět dnů dříve, ve středu 25.7., prohlásil:

"Nora Nováková do Londýna odletěla. U první přepážky udala o sobě stejné informace jako Richard Samko a dostala bez problémů povolení ke vstupu. "

Myslím, že ani můj kolega Jan Jirák nemá tak zcela pravdu ve svém příspěvku na stránce Peroutkovy nadace, kde píše, že: "Redaktoři ČT nade všechny pochyby prokázali, že britští úředníci diskriminují cestující podle pleti."

Snad i ten divák, který fandí publicistům ČT, musí uznat, že informace, které podávala Nováková a Samko, nebyly zcela totožné.

Co je na případu smutné, je tradiční ohýbání faktů a jejich interpretací tak, aby to vyhovovalo předem určenému záměru redaktora a reportáže. Tam, kde by se zjištěná fakta mohla dostat do rozporu s tímto záměrem, pak se tato fakta buď zamlčí, nebo se uvedou v neúplných souvislostech.

Není to ani poprvé, ani naposledy, kdy kritizuji jednostrannosti a předpojatost publicistiky ČT, v Louči jsem tak učinil již vícekrát, například zde, ale také zde a tady a tady.

Tentokrát mohu použít zcela konkrétní případ špatné adresy, kterou Samko uvedl. Tak zaprvé ji neuvedl první den (televizní reportéři v pořadu Fakta se snažili svalit vinu za to na neinformovanou ochranku), dialog v pořadu Fakta jasně dokazuje, že Samko v pondělí tu adresu neměl (viz výrok: "Ježíš, to on mi teprve řekne."). Navíc druhý den Samko adresu uvedl nedůvěryhodně, což zmínil ve svém dopise britský velvyslanec David Broucher.

Namísto aby ČT přiznala svoji chybu, že Samka na pohovor lépe nepřipravila, pustili se redaktoři ČT do veřejné debaty, zda ulice a daný dům skutečně existují nebo ne. Vyslala do Londýna Pavla Boudu, který ulici a dům na Uxbridge Road 61-63 natočil. Naneštěstí šlo o budovu administrativní a londýnský zpravodaj Hospodářských novin Jaroslav Beránek ve svém komentáři 2.8. to komentoval slovy: "Kdyby kamera pořídila detailnější záběr, mohli diváci poznat, že budova je sídlem firmy Transworld Publisher Ltd. Tohoto poznání je však ČT cudně ušetřila."

Znovu opakuji, je smutné, že dobrý záměr byl zkažen špatnou realizací. Protože kdyby Samko byl dobře připravený - a mohl klidně mluvit i česky - pak porovnání dvou interview mohlo přinést nezvratné důkazy o tom, že Romové jsou skutečně diskriminováni zvýšenou nedůvěrou úředníků. Pak by to skutečně mohla být novinářská bomba. Takhle vše zůstalo na půl cesty a britští úředníci se poměrně snadno proti vzneseným obviněním ubránili.

Dovětek:

Ten případ vyvolává etickou otázku, podrobně analyzovanou Janem Jirákem v již zmíněném článku na adrese Peroutkovy nadace, a to, zda a do jaké míry může novinář při svém povolání předstírat a lhát.

Právě minulý týden se u sousedů v Německu stal případ, kdy novináři aranžovali událost a při tom předstírali. Německá agentura DPA informovala o tom, jak 1.8. v obci Grömitz (východní Holštýnsko) plavčík zpozoroval tonoucího muže. Zavolal záchranáře, pak skočil do loďky a vesloval k tonoucímu. Když se loďka přiblížila, muž zmizel pod hladinou, ale plavčíkovi se ho podařilo vytáhnout. Jaké bylo jeho překvapení, když na břehu muž z bezvědomí náhle oživl a prohlásil se za figuranta komerční televize RTL+, která všechno natáčela.

"Chtěli jsme vědět, jak jste rychlí," prohlásili lidé z RTL. Mezitím totiž dorazila policie, záchranka a také záchranářský vrtulník. Na pochopitelné rozčilení všech, kteří se na této akci podíleli, mluvčí RTL prý udiveně odpověděl: "Byla to přece úplně normální novinářská akce, úplně normální test." Přitom se akce zúčastnil jediný vrtulník záchranné služby v dané oblasti, který mohl chybět u nějakého skutečného a kritického případu.

Agentura DPA neuvedla, zda policie nebo záchranná služba bude RTL žalovat. RTL však musí zaplatit všechny náklady zbytečné akce ve výši několika tisíce marek.

Já se domnívám, že právě srovnání těchto dvou případů ukazuje, jak v žurnalistice neexistuje jednotný mustr na to, co se smí a co se nesmí. Já osobně si myslím, že i zběžný pohled na obě události přesvědčí každého, že zatímco předstírání našich reportérů na Ruzyni bylo zcela legitimní, ve věci veřejného zájmu, tak akce RTL důvěryhodnost a odpovědnost médií ve veřejnosti jenom poškodila.

Ta důvěryhodnost se ovšem získává také tím, že nezůstane jen u dobrého nápadu, ale že se ten nápad také důvěryhodně realizuje.

zpět

MTV z pohledu televizní historie
aneb Mění média naše smysly?

Když se zeptám nových studentů, proč dnes máme na výběr více televizních programů než dříve, obvykle odpovídají, že dříve bolševik více programů nepovolil. Když opáčím, že i v té demokratické západní Evropě ještě poměrně nedávno, do poloviny osmdesátých let, vysílaly také jenom dva až tři domácí televizní programy, tak odpovídají, že za to mohl etatismus zdejších vlád.

Touto diskusí si obvykle vytvářím odrazový můstek k výkladu o tom, že základem televizní plurality se stala nikoli politická, ale hlavně technologická revoluce, tj. rozvoj telekomunikací (satelit, kabel) a zlevňování televizní produkční a odbavovací techniky.

Nejrychleji se tato technologická revoluce prosadila v dynamickém prostředí americké komerční televize. Fakt, že program Music Television MTV vznikl právě před dvaceti lety, není náhoda, stejně jako není náhoda, že vloni své dvacáté narozeniny oslavil Turnerův zpravodajský kanál Cable News Network CNN.

Průkopníkem nového typu tematicky specializovaných kabelových programů byl Home Box Office HBO. Od roku 1972 nabízel v New Yorku kabelovým zákazníkům exkluzivní přenosy a kinematografické filmy, to všechno bez reklam. Technický a ekonomický problém, jak dostat signál do dalších kabelových systémů, vyřešil v roce 1975 nový satelit Satcom I. HBO mohla nabízet své služby po celém území USA. Jestliže v letech 1974-5 stálo přijímací zařízení pro kabelový systém až 100 000 US dolarů, v roce 1977 se satelitní anténa montovala už za méně než 10 000 US dolarů a koncem roku 1977, po pěti letech od zahájení provozu, HBO ohlásila první zisk.

Prvním, kdo využil existujících satelitních antén u kabelových sítí rozesetých po celé USA, byl jižanský podnikatel Ted Turner, který kabelovému zákazníkovi nabídl přes tentýž satelit jako HBO svůj vlastní program WTBS z Atlanty zcela zdarma. Náklady na výrobu a celostátní distribuci se mu vrátily ve zvýšených sazbách za prodávané reklamy.

Milníkem rozvoje kabelových programů v USA se stal rok 1979, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu uvolnilo přísná regulační pravidla Federální komunikační komise FCC ve věci kabelové televize. Vytvořil se tak prostor pro nové celostátní programy, počet kabelových přípojek v USA stále rostl. Kabelový trh potřeboval nové programy, které by se odlišovaly od těch "tradičních", soustřeďujících zábavu a informace všeho druhu do jediného kanálu.

Vznikl problém, jak takové programy financovat. Jednou možností byly placené programy a po vzoru HBO vznikaly další filmové kanály jako Showtime, Galavision, Bravo. Další možností bylo vymyslet dostatečně přitažlivý obsah pro dostatečně velký segment publika, který by byl zajímavý pro zadavatele reklam.

Před vznikem MTV existovaly v USA v podstatě jen tři tematické neplacené tzv. "basic" programy: sportovní ESPN, dětský Nickelodeon a zpravodajský CNN. (Do výčtu není zahrnut C-SPAN vysílající od roku 1979 přenosy z Kongresu, dotovaný provozovateli kabelových systémů.)

Vytvoření hudebního programu MTV vycházelo ze dvou základních předpokladů - z přesvědčení, že se podaří zaujmout cílovou skupinu mladých lidí, kteří do té doby poslouchali rozhlas, a z naděje, že se podaří získat ke spolupráci gramofonové firmy, pro něž bude televizní program vysílající rockovou a populární hudbu dobrou propagací. Oba předpoklady se naplnily a hodnocení dalších dvaceti let MTV přísluší více hudebním než televizním historikům.

Z hlediska televizní historie je možné zmínit ještě to, že MTV byla později doplněna hudebním kanálem pro střední generaci VH-1 (Video Hits One) a že se MTV později "globalizovala" svými regionálními pobočkami nebo národními variantami (německá Viva, francouzský MCM apod.).

Dnes už se zapomíná na to, že v MTV vznikl v roce 1991 předchůdce dnešních Velkých Bratrů a jiných pořadů tzv. reality TV. Jmenoval se Real World a byl založen na jednoduchém principu. Do jednoho apartmá se nastěhovalo sedm mladých lidí s nejrůznějšími zájmy, kteří se snažili v běžném denním životě prosadit, kteří spolu žili a nechávali televizní kameru, aby zaznamenávala jejich osudy. Každý rok se měnilo místo a sestava lidí, zájem publika se soustřeďoval hlavně na love stories, které zde vznikaly. S hlavními aktéry a událostmi se dodnes můžeme setkat v internetovém archivu MTV.

Prvnímu řediteli MTV Robertu Pittmanovi bylo v roce 1981 dvacet devět let. Dnes je to vrcholový manažér ve službách mediálních koncernů a já si vzpomínám, jakou pozornost vzbudil v roce 1990 jeho článek v New York Times, jehož překlad uvádím v příloze Louče.

Jeho teze o tom, že mladí lidé vnímají jinak, než generace jejich otců, o tom, že televizní děti jsou schopny současně poslouchat rozhlas, sledovat televizi a při tom buď telefonovat nebo dělat domácí úkol, a že toto vícekanálové "klipové" vnímání okolí je vlastně normální věcí, kterou je třeba při komunikaci s mládeží využívat, vyvolal bouřlivou odezvu, které New York Times 6.2.1990 věnoval celou stránku čtenářských ohlasů.

Robert Gorman Davis z Cambridge zde napsal: "Studenti, kteří nejvíce sledují televizi, mají obvykle nejhorší výsledky ve škole. Při vědecké i jiné práci vyžadující trvalé soustředění naši studenti zaostávají za svými kolegy ze západní Evropy a Japonska."

Chris Scribner z Chappaqua, N.Y., uvedl: "Pan Pittman je reklamní agent, který se tváří jako komunikátor. Jeho metody možná prodávají, ale neučí nic z toho, co je třeba znát pro řešení seriozních problémů .... Takže pane Pittmane, nechte si své nápady, když se vám tak líbí, na MTV, ale neinfikujte vašimi zběsile pádícími a bezmyšlenkovitými produkty zbytek společnosti, a nesnažte se je vydávat za vzdělávání..."

Já se přiznám, že patřím k lidem, které to pádivé tempo obrazových střihů spíše unavuje. U videoklipu vydržím, jen když má myšlenku (např. Don't worry, be happy), nebo mě zaujme nějakým technickým provedením, jinak populární muziku raději poslouchám.

Nicméně přes drtivou kritiku Pittmanových myšlenek se někdy ptám sám sebe: Mohu si být jist, že je moje vnímání obrazů stejné jako vnímání mých dětí? Já jsem televizi poprvé viděl v deseti letech a první televizor se do rodiny koupil, když mi bylo sedmnáct, zatímco ony se setkávaly s televizí už od kojeneckých let. A co teprve dnešní předškoláci, kteří tak brilantně dokážou ovládat počítače a digitální videohry? Nebudou jejich smysly přece jen trochu odlišné od těch našich?

---

zpět

Napsal o Homo videns Giovanni Sartori

"Homo sapiens se vyvinul ve čtoucího živočicha schopného abstrakce, jehož chápání ... dalece překračuje jeho vidění a ve skutečnosti nijak nesouvisí s tím, co vidí. Tohoto živočicha nyní ale začíná nahrazovat a vytlačovat homo videns, živočich utvářený televizí, jehož myšlení už neformují pojmy, abstraktní mentální konstrukty, nýbrž obrazy."
Homo videns, což by se dalo do hovorové češtiny asi nejlépe přeložit jako člověk čumivý, vidí, aniž by rozuměl, a pověstný hlas lidu, druhdy dokonce považovaný za hlas Boží, tak nepozorovaně degeneruje v "ozvěnu médií v lidu".

z recenze knihy Giovanni Sartori: Srovnávací ústavní inženýrství (Comparative Constitutional Engfineering. An Inquiry into Structures, Incentives and Outcomes), SLON Praha 2001, v MF DNES 4.8.2001 napsal Josef Mlejnek jr. (slova bez uvozovek). Ze stejné recenze ještě jeden citát:

Nicméně, jak píše Sartori, "dobří lidé nejsou nutně lékem na špatnou vládu, protože soukromé a veřejné ctnosti nejsou stejného řádu." A i dobrý politik oplývající veřejnými ctnostmi musí mít prostor k tomu, aby mohl své představy prosadit....

---

zpět